PŘÍKLAD 1

Při anamnestickém rozhovoru popisovala matka chlapce, který navštěvoval šestou třídu základní školy, jak obtížně si pamatuje některé informace, které se musí do školy naučit. Příkladem byla slovíčka z cizího jazyka, jejichž učení vždy trvalo enormní množství času bez výrazného efektu, mnohdy také doma vedlo ke konfliktům a vzteku. Při vyšetření byla mimo jiné administrována zkouška, která se zaměřuje na sluchovou paměť. Klient měl za úkol zapamatovat si relativně dlouhý seznam slov. Slova mu byla opakovaně předčítána a on měl vždy říci všechna ta, která si již pamatoval. Po několika pokusech proběhla intervence, při níž chlapec s psycholožkou, která ho vyšetřovala, hovořili o možných způsobech utřídění informací tak, aby bylo možné si je lépe a rychleji zapamatovat. Stačil drobný podnět, aby si klient uvědomil, že slova lze členit do čtyř samostatných skupin, z nichž každá zahrnuje čtyři údaje. Jakmile došlo ke kategorizaci informací, ihned si je zvládl rychle a přesně zapamatovat. Seznam slov si následně pamatoval ještě několik hodin po ukončení vyšetření.

V průběhu vyšetření získal klient nejen zkušenost, že si dokáže pamatovat i více různých informací, ale byly s ním také probrány principy, které mu umožnily účinnější zapamatování. Osvojil si tak postupy práce, které mohou být velmi nápomocné v dalších podobných situacích. To vše s ním bylo prodiskutováno, aby chápal, proč při vyšetření dělá právě daný úkol a k čemu mu zkušenost může být v budoucnu užitečná. Jednalo se o velmi bystrého a samostatného chlapce a tento drobný zážitek mu stačil, aby pozměnil své učební strategie. O několik dní později psala matka klienta psycholožce, která vyšetření realizovala, že chlapec zcela samostatně zvládl učení nových slovíček z jazyka. Sám si vymyslel, jak je může utřídit, a tak se v nich lépe a rychleji zorientovat, a opakovaně získal zkušenost, že příslušný postup je pro něj velmi výhodný.

PŘÍKLAD 2

Na vyšetření přišel patnáctiletý chlapec, který po letních prázdninách nastupoval do prvního ročníku střední školy. V základní škole docházel až do deváté třídy do specializované třídy pro žáky se specifickými poruchami učení. Matka však uvedla, že ve spádové pedagogicko-psychologické poradně na konci druhého stupně konstatovali, že chlapec již nemá nárok na integraci, nebyla mu nadále uznána diagnóza poruch učení a byl označen za rozumově podprůměrného.

Tento výsledek potvrdilo i vyšetření za využití Wechslerovy inteligenční škály pro děti (WISC). Na základě těchto výsledků bylo velmi obtížné si představit, jaká doporučení lze rodině dát. Chlapec byl na střední školu přijat, ale bylo vysoce pravděpodobné, že bude mít s jejím zvládnutím značné obtíže. Následně byly proto využity některé diagnostické metody dynamického vyšetření. Mimo jiné Rey-Osterriethova komplexní figura, avšak administrovaná dynamicky, a zkoušky paměti. Ve všech případech se ukázalo, že potenciál chlapce je mnohem větší než jeho stávající úroveň dovedností a schopností. On sám byl opakovaně velmi překvapen, když zažil zkušenost, že se učí a práce se mu daří. Dlouhodobě si spíše velmi dobře uvědomoval, že mu učení nejde a v porovnání s vrstevníky jsou jeho výsledky výrazně horší. Náhle viděl, že když si uvědomí, jak má pracovat, s čím pracuje, nalezne si vhodné nápovědy pro práci, propojí si informace do logických souvislostí a uvědomí si systém práce, který je třeba využít, nalezne řešení problému velmi snadno.

Následný rozhovor s matkou byl proto veden v tom duchu, že chlapec disponuje potenciálem střední školu zvládnout, ale je nezbytně nutné začít s ním intenzivně pracovat. Nejde přitom jen o tradiční doučování a doplňování znalostí, ale především o hledání vhodných postupů práce, osvojování a zvnitřňování základních pojmů, nalezení a cílené podněcování k využívání vhodných učeních strategií, uvědomění si učebních preferencí a jejich aktivní zapojení do učení. Bylo jasné, že bez důsledné domácí přípravy a intenzivního učení nebude další studium na střední škole úspěšné. Na druhou stranu jen díky použitým nástrojům dynamické diagnostiky se podařilo odhalit možnosti změny a vývoje chlapce a jeho dispozice. Statické vyšetření pouze opakovaně ukázalo, že jeho aktuální situace je velmi neutěšená a nenabízelo příliš velké perspektivy.

Pro ilustraci uvádíme ukázky z diagnostiky za využití Rey-Osterriethovy komplexní figury, konkrétně z fáze reprodukce zpaměti. Mezi první a druhou kresbou proběhla přibližně dvacetiminutová fáze intervence, při níž si klient osvojoval přesné pojmy pro označení částí figury, samostatně, ale s podporou, hledal systematický způsob zpracování figury, včetně toho, že při společné diskusi bylo zdůvodňováno, proč je výhodné užití konkrétních strategií práce, trénoval analýzu komplexní figury na dílčí, avšak logicky propojené části.

Obrázek 1 Komplexní figura, reprodukce zpaměti, před intervencí.

Obrázek 2 Komplexní figura, reprodukce zpaměti, po intervenci (kresba je téměř bezchybná).