Přijetí školského zákona (č. 561/2001 Sb.) v roce 2005 představovalo pokrok oproti předchozímu stavu. Současná praxe škol, školských poradenských zařízení, zkušenosti rodičů dětí se speciálními vzdělávacími potřebami však potvrzují nutnost změny stávajícího modelu. Diskusi je nutno podrobit i samotný pojem „speciální vzdělávací potřeby“. Ve skutečnosti lze o každém žákovi tvrdit, že má vlastní „speciální“ vzdělávací potřeby. Tento termín již nevyhovuje obsahu, pro nějž byl zaveden. Použití pojmu „podpůrná opatření“ či „prostředky speciálněpedagogické podpory“ více odpovídá faktické situaci vzdělávání žáků popisované cílové skupiny.

Kategorizace žáků s SVP vycházející z horizontálního členění na žáky se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním a sociálním znevýhodněním má ve vztahu k efektivní podpoře žáků s SVP mnohá omezení. V řadě případů nelze jednoznačně určit, do které kategorie žáka zařadit, nebo jeho zařazení neodpovídá jeho potřebám.

Školský zákon ve znění do r. 2014 např. nereaguje na rozsáhlou skupinu omezení vyplývajících z tzv. civilizačních či vnitřních onemocnění. Kvůli tomu spadají žáci s těžkou epilepsií, cystickou fibrózou či s onkologickým onemocněním pouze do kategorie zdravotního znevýhodnění, přestože v resortu zdravotnictví a sociálních věcí spadají do kategorie zdravotního postižení. Ve školách jim tak lze dle současné legislativy poskytnout pouze tzv. vyrovnávací opatření. Školy ale nemají nárok na finanční prostředky k zajištění vyrovnávacích opatření pro tyto žáky.

Velmi citlivým problémem je také zařazování žáků do kategorie sociálního znevýhodnění, neboť užívání tohoto označení je vnímáno jako stigmatizující. Zároveň také nejsou dána kritéria, podle kterých by bylo možné sociální znevýhodnění „diagnostikovat“.

Velkým problémem je i podpora vzdělávání žáků s tzv. hraničním intelektem, tito žáci jsou podle platných kritérií žáky bez SVP, a školy tak nemají možnost jim poskytnout podpůrná či vyrovnávací opatření, přestože tito žáci je objektivně potřebují (např. zpracování IVP).

Naproti tomu zákon za zdravotně postižené považuje i žáky s „vývojovými poruchami učení a chování“. Do této skupiny bylo postupně v uplynulých letech každoročně řazeno dvacet až čtyřicet tisíc žáků. Drtivá většina z těchto žáků však má pouze takový stupeň znevýhodnění, kdy nelze hovořit o skutečném zdravotním postižení.

Z hlediska právního i faktického je, vedle zmíněné části, která stanovuje, „kdo je žákem s SVP“, nejdůležitější deklarace práv a povinností souvisejících s realizací práva na vzdělání.

Žáci mají podle školského zákona zejména právo na:

• Vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem.
• Vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní.
• Poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení.
• Stanovení vhodných podmínek při přijímání ke vzdělávání a při jeho ukončování odpovídajících jejich potřebám.
• Přihlédnutí k povaze postižení nebo znevýhodnění při hodnocení.
• Bezplatně užívat při vzdělávání speciální učebnice a speciální didaktické a kompenzační učební pomůcky poskytované školou.
• Žáci neslyšící a hluchoslepí – právo na bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob podle jiného právního předpisu.
  Žáci, kteří nemohou číst běžné písmo zrakem – právo na vzdělávání s použitím Braillova hmatového písma.
• Žáci, kteří se nemohou dorozumívat mluvenou řečí – právo na bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím náhradních způsobů dorozumívání.
• Žáci se zdravotním postižením – mohou se vzdělávat podle upravených vzdělávacích programů ve školách či třídách.

Ve vztahu k asistentovi pedagoga školský zákon nehovoří o právu, ale o „možnosti“ ředitele školy „zřídit funkci asistenta pedagoga“. Ustanovení pochopitelné v roce svého vzniku (2004) po deseti letech již neodpovídá podmínkám vzdělávací soustavy (viz kap. 1.3).

V souvislosti s uvedeným pojetím § 16 a právy, která z něj pro žáky s SVP vyplývají, je nutno upozornit na související ustanovení školského zákona (např. § 36 odst. 5 a 7). Podle nich „žák plní povinnou školní docházku v základní škole ve spádové škole… dle trvalého pobytu, pokud zákonný zástupce nezvolí pro žáka jinou než spádovou školu“. S tímto právem a povinnou školní docházkou koresponduje povinnost ředitele každé spádové školy „přednostně přijmout žáky s místem trvalého pobytu v příslušném školském obvodu…, a to do výše povoleného počtu žáků uvedené ve školském rejstříku“. Uvedené ustanovení se týká všech žáků, tedy i žáků s SVP. Explicitně se vztahuje na povinnou školní docházku a základní školy. V případě škol mateřských je přijímání dětí s SVP významně ovlivněno zněním antidiskriminačního zákona (zákon č. 198/2009 Sb.) a v poslední době i doporučením veřejného ochránce práv (Doporučení VOP, 2010).

Jedná se o závažná zjištění, která stojí „nad každodenní činností“ konkrétního pedagogického pracovníka. Jejich cílem je vytvořit správně právní prostředí, v němž je naplněno právo na vzdělání každého žáka – byť by míra jeho znevýhodnění byla sebevětší. Právě Katalog podpůrných opatření přináší pedagogickým pracovníkům potřebnou míru informací a svého druhu jistotu postupu, který při správné aplikaci naplní práva žáka a dostojí povinnostem školy jako vzdělávací instituce.

Zásadní problém popsaného modelu je finanční „nespravedlnost“, tj. rozdíly v saturaci potřeb jednotlivých skupin žáků s SVP. Tři uvedené skupiny žáků (se zdravotním postižením, se zdravotním znevýhodněním, se sociálním znevýhodněním), pomineme-li i nejasná či zmatečná kritéria pro přiznávání těchto statusů, přinášejí školám (a samozřejmě žákům) zcela odlišnou finanční dotaci pro krytí potřebné podpory.

• Zvýšené nároky na vzdělávání žáků se zdravotním postižením jsou financovány normativně ze státního rozpočtu.
• Zvýšené nároky na vzdělávání žáků se sociálním znevýhodněním jsou saturovány zejména v rámci rozvojových a dotačních programů MŠMT – na základě podané a odůvodněné žádosti (nezaručují přiznání prostředků).
• Zvýšené nároky na vzdělávání žáků se zdravotním znevýhodněním nejsou normativně zajištěny.

ZNĚNÍ § 16 ŠKOLSKÉHO ZÁKONA (STAV K 30. 6. 2014)

Vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami

1) Dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími potřebami je osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním.

2) Zdravotním postižením je pro účely tohoto zákona mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování.

3) Zdravotním znevýhodněním je pro účely tohoto zákona zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo lehčí zdravotní poruchy vedoucí k poruchám učení a chování, které vyžadují zohlednění při vzdělávání.

4) Sociálním znevýhodněním je pro účely tohoto zákona

a) rodinné prostředí s nízkým sociálně-kulturním postavením, ohrožení sociálněpatologickými jevy,
b) nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova, nebo
c) postavení azylanta, osoby požívající doplňkové ochrany a účastníka řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky podle zvláštního právního předpisu.

5) Speciální vzdělávací potřeby dětí, žáků a studentů zjišťuje školské poradenské zařízení.

6) Děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, a na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení. Pro žáky a studenty se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním se při přijímání ke vzdělávání a při jeho ukončování stanoví vhodné podmínky odpovídající jejich potřebám. Při hodnocení žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami se přihlíží k povaze postižení nebo znevýhodnění. Délku středního a vyššího odborného vzdělávání může ředitel školy ve výjimečných případech jednotlivým žákům nebo studentům se zdravotním postižením prodloužit, nejvýše však o 2 školní roky.

7) Děti, žáci a studenti se zdravotním postižením mají právo bezplatně užívat při vzdělávání speciální učebnice a speciální didaktické a kompenzační učební pomůcky poskytované školou. Dětem, žákům a studentům neslyšícím a hluchoslepým se zajišťuje právo na bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob podle jiného právního předpisu 11a). Dětem, žákům a studentům, kteří nemohou číst běžné písmo zrakem, se zajišťuje právo na vzdělávání s použitím Braillova hmatového písma. Dětem, žákům a studentům, kteří se nemohou dorozumívat mluvenou řečí, se zajišťuje právo na bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím náhradních způsobů dorozumívání.

8) Vyžaduje-li to povaha zdravotního postižení, zřizují se pro děti, žáky a studenty se zdravotním postižením školy, popřípadě v rámci školy jednotlivé třídy, oddělení nebo studijní skupiny s upravenými vzdělávacími programy. Žáci se středně těžkým a těžkým mentálním postižením, žáci se souběžným postižením více vadami a žáci s autismem mají právo se vzdělávat v základní škole speciální, nejsou-li vzděláváni jinak. Příprava na vzdělávání dětem se středně těžkým a těžkým mentálním postižením, se souběžným postižením více vadami nebo s autismem se může poskytovat v přípravném stupni základní školy speciální.

9) Ředitel mateřské školy, základní školy, základní školy speciální, střední školy, konzervatoře a vyšší odborné školy může ve třídě nebo studijní skupině, ve které se vzdělává dítě, žák nebo student se speciálními vzdělávacími potřebami, zřídit funkci asistenta pedagoga. V případě dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním je nezbytné vyjádření školského poradenského zařízení.

10) Ke zřízení jednotlivé třídy, oddělení nebo studijní skupiny s upravenými vzdělávacími programy v rámci školy podle odstavce 8 a ke zřízení funkce asistenta pedagoga podle odstavce 9 je v případě škol zřizovaných ministerstvem či registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, nezbytný souhlas ministerstva, v případě škol zřizovaných ostatními zřizovateli souhlas krajského úřadu.