CHARAKTERISTIKA A PŘÍZNAKY

Jde o rozsáhlou skupinu poruch charakterizovaných přítomností různých forem zvýšeného úzkostného napětí, které se může projevovat náhlým vznikem velmi intenzivní úzkosti (panická úzkost), či prožíváním méně intenzivních, ale opakujících se či kontinuálních úzkostí s kolísáním intenzity v čase. Výskyt příznaků poruchy může být vázaný na konkrétní situaci nebo objekt (různé typy fobií), či na průběžné prožívání různých starostí a obav (generalizovaná úzkostná porucha). U předškolních a mladších školních dětí se prožívání stresu, úzkosti či strachu projevuje častěji tělesnými obtížemi (bolesti břicha, hlavy, nevolnosti apod.). Rozvíjí se vyhýbavé chování vůči zúzkostňujícím situacím. Následkem bývá narušené fungování, zpomalení vývoje až regrese na nižší úroveň. Výskyt úzkostných poruch u dětí se pohybuje mezi 5–10 %. Nejvyšší účinnost při léčbě úzkostných poruch vykazuje kombinace psychoterapie a medikace antidepresivy SSRI.

Ve školním věku je jednou z nejčastějších úzkostných poruch separační úzkostná porucha, která se projevuje převažujícími obavami z odloučení od blízké osoby a z jejího případného ohrožení. Někdy bývá nepřesně označována jako školní fobie. Děti trpící touto poruchou bývají zpravidla úzkostně svědomité až perfekcionistické, často se u nich objevuje strach ze tmy, ze smrti. Dítě vyžaduje trvalou přítomnost dospělého, odmítá usínat o samotě, být samo doma. Tělesné projevy úzkosti bývají velmi výrazné, dítě často absolvuje opakovaná lékařská vyšetření bez nalezení tělesné příčiny obtíží.

V adolescenci se zvyšuje podíl generalizované úzkostné poruchy. Jádrovým prožitkem je setrvalá, volně plynoucí neurčitá úzkost, zpravidla zaměřená na obavu z výkonového selhání ve škole a v sociálních situacích spojených s očekáváním.

Poruchy adaptace na stres jsou charakterizovány reakcí na prožitý stres nebo stresové období. Mohou se projevovat úzkostí nebo depresí, popřípadě kombinací obojího, tělesnými obtížemi (jak je popsáno výše) či problematickým chováním, které může působit dojmem „zlobení“. Porucha se rozvíjí do 1–3 měsíců od začátku působení stresu, a pokud dojde k ukončení zátěžové situace, měla by do 6 měsíců sama odeznít. Pokud však stresor přetrvává, může pokračovat dlouhodobě. Zátěží může být jakákoliv situace, která svým charakterem nepřesahuje běžnou životní událost, např. přestěhování, změna školy, rozvod rodičů, narození sourozence, onemocnění nebo omezení života z něj plynoucí. Každé dítě zvládá stres dle svých individuálních dispozic, které jsou dány jeho povahovými rysy, dále jeho předchozími zkušenostmi, popřípadě jinými faktory, které jej činí zranitelnějším, nebo naopak stabilnějším. V případech, kdy stresor odezněl, je doporučeným postupem psychoterapie; tam, kde stresor přetrvává nebo mají úzkostné a/nebo depresivní symptomy těžší průběh, může být potřeba medikace, tak jako je tomu u úzkostných poruch nebo deprese.

Posttraumatická stresová porucha vzniká vystavením dítěte nebo adolescenta život ohrožující situaci, která přesahuje rámec adaptačních možností každého člověka (např. znásilnění, přírodní katastrofa, hromadné neštěstí). Příznaky se projevují opakujícími se vzpomínkami na trauma, vyhýbavým chováním, traumatickými sny; paradoxním projevem je znovuprožívání traumatu ve smyslu vyhledávání nebezpečných situací. Některé příznaky (např. zvýšená dráždivost, agresivita v obranné reakci) mohou připomínat projevy jiných psychických onemocnění. Včasný a správný záchyt a rychlé zahájení léčby zlepšují prognózu této závažné reaktivní poruchy. Přibližně u třetiny osob však přetrvávají obtíže celoživotně.

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je definována přítomností ovládajících nutkavých myšlenek = obsesí (např. strach z nakažení infekční nemocí, nejistota, zda je vypnutý spotřebič, obava z nešťastné události) a/nebo nutkavého jednání, které nazýváme kompulze (opakované mytí rukou, čištění, opakované kontrolování, urovnávání apod.). Vykonáním kompulze se člověk snaží vyhnout narůstajícímu napětí či úzkosti související s obsesí, což však dlouhodobě nepřináší úlevu, a proto se kompulze opakuje. Obtíže často začínají v adolescenci, nejčastěji mezi 12.–14. rokem. Jde o onemocnění se závažnými následky a invaliditou až u 15 % pacientů. Dospívající jedinec si je většinou vědom nereálnosti svých obav či nejistoty, nedokáže se jich ale sám zbavit. OCD se často vyskytuje společně s dalšími psychickými poruchami a může být i součástí počátečních projevů psychózy. Představuje závažnou sociální stigmatizaci – děti bývají rigidní, úzkostné, s omezenými kontakty s vrstevníky, trpí pocity méněcennosti. Časté jsou též agresivní, nepřátelské projevy, poruchy chování a nesoustředěnost. Problematické je utajování nutkavých prožitků a maskování kompulzí, za které se dítě často stydí.

PROŽÍVÁNÍ

U těchto poruch se vyskytují difuzní či konkrétní obavy se subjektivně velmi nepříjemnými, těžko kontrolovatelnými tělesnými projevy stresu (třes rukou, pocení, bušení srdce, ztuhlost svalů apod.), pocity nedostatečnosti, méněcennosti, nutkavá potřeba vyhnout se nepříjemné situaci.

LÉČEBNÝ PŘÍSTUP

Léčba závisí na intenzitě prožívané úzkosti. Klíčem je nalezení ideálního poměru mezi protektivním přístupem, pozitivní motivací a postupnými samostatnými expozicemi situacím, které vyvolávají úzkost. Překonání úzkosti a řetězící se úspěšně zvládnuté situace přepracovávají dysfunkční myšlenkové schéma a zmírňují úzkost, následně se u takového jedince oslabují projevy nežádoucího vyhýbavého chování. V akutní fázi je však vhodné úzkostí zaplavené, inhibované dítě chránit před další zátěží a poskytnout mu během léčby prostor pro úlevu i ve výuce. Naproti tomu u některých poruch může protektivní přístup úzkost zpevňovat. V případě separační úzkostné poruchy s vyhýbavým chováním ke škole jsou plně indikovány okamžité plánované nácviky odloučení s docházkou do školy s postupným prodlužováním, souběžně je účinné snižování úzkosti relaxačními technikami a pozitivní motivací, popř. medikací. Podobně u OCD jsou základem léčby postupné expozice s omezováním obsesí a rituálů společně s užíváním léků (volíme antidepresiva SSRI ve vyšších dávkách).