PEDAGOGICKÁ DIAGNOSTIKA ŽÁKA
Diagnostice psychických poruch a onemocnění někdy předchází situace, kdy pedagog ve školském zařízení u žáka pozoruje odlišnosti v chování, komunikaci či emočním vývoji a upozorní na ně jeho rodiče. Někteří rodiče se v takové situaci rozhodnou navštívit odborníky, jiní váhají a nedají na doporučení pedagogů k návštěvě školských poradenských zařízení či jiných odborných pracovišť. Bohužel se také stává, že i po návštěvě odborníka zůstává dítě bez následné odborné péče, neboť jeho problémy nejsou podchyceny v plném rozsahu, někdy jsou jeho problémy bagatelizovány, ať už ze strany samotných odborníků, rodičů, či pedagogů. Může být např. i zmiňováno, že dítě z problému vyroste, postupným vývojem se jeho chování změní, že je „své“ nebo pouze nevychované a že není třeba jej stigmatizovat docházkou k odborníkům, či dokonce diagnózou a speciální podporou. Podceňování prvních příznaků ale může vést, a často vede, k prohloubení dané poruchy, popřípadě i k rozvoji druhotných problémů, jejichž důsledky mají vážný dopad na další vývoj i zdraví dítěte, na vzdělávací proces i na přijetí dítěte vrstevnickým kolektivem.
Často dochází k tomu, že pedagog ve skupině žáků identifikuje dítě, jehož projevy jsou zvláštní a chování v kolektivu je nápadné, často i nepřiměřené k situaci či k činnosti, kterou dítě vykonává, stejně tak i k jeho kognitivním schopnostem. Svým chováním případně narušuje i vzdělávání ostatních dětí. Pokud chce pedagog tuto situaci změnit, musí se vážně zamyslet nad tím, zda dítě zvládne vyučovací proces s využitím běžných metod a forem práce, nebo zda je potřeba, aby žákovi k úspěšnému fungování vytvořil podmínky specifickou intervencí s využitím speciálních metod a forem práce.
Základním předpokladem pro začlenění takového dítěte do kolektivu je zhodnocení toho, zda je jeho stav daný vývojovou poruchou, s jejímiž projevy je třeba počítat dlouhodobě, a/nebo získání informací, o jaké psychické onemocnění se jedná a jaký je jeho předpokládaný průběh a příznaky. Následuje zhodnocení aktuálních možností dítěte, jeho silných a slabých stránek, vzájemné porovnání jednotlivých oblastí vývoje a nejčastěji u vývojových poruch vytvoření vývojového profilu schopností a deficitů. Pedagog tím vytvoří podrobnou charakteristiku žáka (viz příloha 1), která mu pomůže identifikovat problémy ve vývoji dítěte, jež ovlivňují vzdělávací proces.
Dobře zpracovaná charakteristika dítěte pomůže pedagogům vysvětlit příčiny obtíží dítěte tak, aby nebyly řešeny jen viditelné následky chování dítěte (např. agresivní chování vůči ostatním dětem, křik, sebepoškozování, mlčení). Pedagogové, kteří s dítětem pracují, by měli pochopit, proč se dítě takto chová, dokázat mu s využitím podpůrných opatření vytvářet přiměřené vnější podmínky (např. úpravou prostředí, využitím strukturalizace, vizualizace a motivace, relaxačními aktivitami) a klást na něj pouze takové požadavky, které je dítě v daném období schopné zvládnout. Problémy, které žák ve skupině dětí má, by v žádném případě neměly vést k jeho vyloučení z kolektivu. Neměly by také vést k rezignaci pedagoga na využití podpůrných opatření při realizaci vzdělávacích strategií.
Pro řadu dětí, u kterých je později diagnostikována vývojová a/nebo psychická porucha, může být prostředí školského zařízení matoucí a některé z nich se v něm obtížně orientují. Tyto děti mají často problém zaměřit pozornost k aktivitám, které jsou z pohledu jiných dětí i pedagoga smysluplné. Dítě buď obtížně chápe smysl těchto aktivit a neumí ani předvídat jednotlivé události, nebo nemá dostatek energie či jiných předpokladů k jejich provedení. Proto jsou i jednoduché úkoly, které by žák za jiných podmínek bez problémů splnil, výrazně problematické. Takový žák se podobným situacím vyhýbá, odmítá je nebo se aktivně brání jejich splnění. Při přetrvávání nátlaku na jejich splnění se může projevit i neadekvátní chování.
I intaktnímu žákovi dáváme v průběhu vzdělávacího procesu určitou představu o tom, co je třeba udělat, nebo o tom, co se bude dít dál. Tuto představu poskytujeme v podobě, které žák rozumí. Většině dětí stačí slovní vysvětlení, avšak žáci s vývojovými odlišnostmi v této fázi většinou potřebují již uplatnění podpůrných opatření, která jim pomohou porozumět zadaným úkolům, zpřehlednit situaci, zajistit dostatečný časový prostor pro práci a podpořit jejich soustředění a motivaci (např. změna zasedacího pořádku povede k aktivnější spolupráci pedagoga s dítětem, změna v organizaci výuky ve formě zařazení relaxačních přestávek přispěje ke zlepšení koncentrace žáka, vizuální podpora objasní sdělované informace a zadání úkolu, pomůže k vysvětlení prováděné činnosti). Uplatňování podpůrných opatření ve vzdělávacím procesu vede k tomu, že žák je vyrovnanější, úspěšnější a spokojenější. Poté je spokojený i pedagog, ostatní žáci ve třídě i rodiče. Ve chvíli, kdy realizovaná podpůrná opatření nepřinášejí očekávané zlepšení, je třeba, aby pedagog informoval rodiče, resp. zákonné zástupce žáka, a doporučil jim odborné vyšetření, na jehož základě budou doporučena podpůrná opatření vyššího stupně.