Při organizaci výuky žáka s chronickým onemocněním by měl být kladen důraz na jeho schopnosti, ne omezení. Další zdroje by měly být využity v oblastech, které jsou pro žáka důležité, a žáci by měli mít možnost osvojit si vlastní strategie. Pocit úspěchu je jedním z důležitých motivačních faktorů. V problematičtějších oblastech je nezbytná podpora dítěte a jeho pozitivního rozvoje. Učitelé si musí být vědomi toho, že dítě může procházet krizovým obdobím nebo smutkem, což negativně ovlivňuje jeho schopnost koncentrace, paměť, spánek, nebo je zranitelnější, neklidné, popudlivé a vzteklé. Reakce se mohou objevit ihned, některé děti však reagují až po delší době.

Pět níže zmíněných oblastí je pro učitele klíčových a jsou základem pro vzdělávání žáků s chronickým onemocněním:

• Cítit se sociálně začleněn. Pro děti a dospívající je velice důležité přijetí vrstevníky a pocit začlenění do skupiny přátel.
• Vykonávat činnosti, které jsou zvládnutelné. Možnost zvládnout úkoly je velice důležitá. Práce ve škole poskytuje konkrétní zkušenost se zachováváním schopností, a tím podporuje sebevědomí žáka, které může být nemocí narušeno. Pocit štěstí prožívaný žákem je závislý na zvládnutí úkolů ve škole i ve volném čase.
• Zapomenout na nemoc. Děti a dospívající by měli být zapojeni do aktivit, které je baví, a v přátelské atmosféře, což dohromady přispívá k rozptýlení myšlenek na nemoc.
• Obnovit fyzický stav. Fyzické změny, jako omezená fyzická kondice a schopnosti nebo změna vzhledu, jsou většinou dalšími negativními vlivy na sebevědomí dítěte nebo dospívajícího.
• Uspět v porovnání s vrstevníky. Děti a dospívající porovnávají svůj vzhled a chování s vrstevníky nebo s představou toho, jak by vypadali, kdyby nebyli nemocní. Výsledek tohoto srovnání ovlivňuje jejich sebehodnocení.

Děti s chronickým nebo závažným onemocněním se mohou cítit osaměle a reagovat smutkem. Informování spolužáků může přispět k pochopení situace nemocného žáka a k lepší sociální podpoře z jejich strany. Správné informace mohou zamezit spekulacím a pomluvám. Informace také mohou přispět k pochopení, proč je k danému spolužákovi přistupováno jinak.

Myšlení u některých žáků se závažným onemocněním (např. u epilepsie, některých typů onkologických onemocnění apod.) bývá méně pružné, zpomalené, typickým rysem je také nižší spontaneita a neschopnost adaptace na nové podněty. Problémy mohou mít takto nemocní žáci i s pamětí. Je narušena vštípivost a vybavování si, což souvisí s celkovou rigiditou a větší unavitelností epileptických dětí.

Velký vliv na chování žáků s epilepsií ve škole mohou mít antiepileptické léky, které tito žáci pravidelně užívají. Někteří mohou být pod jejich vlivem náladoví, více unavitelní, mohou se objevovat poruchy chování. I to je potřeba v rozumné míře tolerovat, žáka příliš nezatěžovat a poskytnout mu dostatečný čas na učení i odpočinek.