Projevy na straně žáka, na které opatření reaguje

• Žákova aktivita při výuce vycházející z krátkodobé pozornosti či chybějící motivace je nízká.
• Žák má nízkou sebedůvěru související s neúspěšností ve vzdělávacím procesu.
• Žáci ve třídě mají různé individuální potřeby a vyučovací styly.
• Žák trpí zvýšenou unavitelností a kolísáním pozornosti v průběhu výuky.

Popis opatření

V čem spočívá

Praktická aplikace inkluzivního vzdělávání se neobejde bez využívání efektivních výukových strategií. Při plánování edukačního procesu je důležité znát a respektovat všechny jeho složky, tzn. vědět s kým, jak a kde budeme pracovat. Vyučovací proces se tedy bude různit podle počtu a úrovně žáků, podle zvolených metod a edukačního cíle. Pedagog by měl znát dostatečné množství různých způsobů a forem výuky a pestře je používat v průběhu vyučovací hodiny. Jednotlivé výukové činnosti je třeba střídat tak, aby se vhodně doplňovaly a nezatěžovaly žáky jednostranně (např. je vhodné k sobě řadit kontrastní aktivity: aktivizující – odpočinková, sluchová – zraková apod.).

Čemu pomáhá

• Respektuje aktuální zdravotní stav žáka.
• Zvyšuje efektivitu výuky.
• Podněcuje žáky k uvažování.
• Podporuje sebedůvěru žáků.
• Navozuje dobrý pocit z učení.

Aplikace opatření a specifikace podmínek

K využití metod je možné přistupovat z mnoha hledisek – z hlediska způsobu získávání informací, aktivity žáků, rozsahu myšlenkových operací, fází výuky, výukových forem apod. Základním kritériem pro výběr odpovídající metody je cíl výuky. Pedagog vybírá a přizpůsobuje metody a formy práce žáků podle:

• dané vzdělávací oblasti;
• specifik třídy;
• vnějších podmínek;
• vlastních možností, schopností a zkušeností.

V inkluzivním prostředí je velice vhodné volit takové metody, které posilují spolupráci mezi žáky:

Kooperativní učení – spolupráce žáků při řešení různě náročných úkolů a problémů. Společně s druhými toho lze dosáhnout více než samostatně.

Skupinová a párová výuka – využívá sociální vztahy mezi žáky. Vytvářejí se malé skupinky žáků (3–6členné) nebo dvojice, které spolupracují při řešení společného úkolu. Učitel tedy neřídí činnost jednotlivců, ale právě těchto skupin a dvojic. Pro účinnost je potřebné dodržovat takové podmínky, jako je správné sestavení skupin nebo dvojic (velikost skupiny, počet skupin, složení a způsob utváření skupin, správná volba skupinového cíle a úkolu, pracovní prostředí, změna forem činnosti žáků i učitele, prezentace a hodnocení výsledků skupinových úkolů). Vztahy mezi žáky a mezi učitelem a žáky ovlivňují průběh učení, žáci si navzájem pomáhají a rozvíjejí své sociální dovednosti. Komunikace je vertikální (žáci – učitel) i horizontální (mezi žáky).

Peer tutoring (podpora vrstevníků) – intaktní žák přebírá roli „tutora“, tzn. zprostředkovává potřebnému žákovi informace od učitele převedené do lépe srozumitelné řeči. Tato metoda vyžaduje vhodnou strukturu vyučovací hodiny, úpravu instrukcí a materiálů a především vhodnou a ochotnou osobu tutora (nejlépe komunikativní kamarád).

Velice vhodné jsou i strategie, které respektují specifické potřeby konkrétního jedince:

Individuální forma vyučování – učitel pracuje s jednotlivcem nebo malou skupinkou žáků (ale s nimi pracuje také individuálně). Komunikace mezi učitelem a žákem u individuální formy vyučování je většinou dvousměrná, tj. komunikace každého s každým. Jedná se o trvalejší kontakt jednoho učitele a jednoho žáka, kde je vyšší podíl pedagogické komunikace (tedy i vyšší efektivita procesu učení žáka), ale opět se zde uplatňuje řídící úloha učitele, jako je tomu u frontálního vyučování.

Paralelní instrukce – adaptované podávání instrukcí, které respektuje kognitivní dovednosti žáků. Učitel předkládá žákovi frontálně podávanou instrukci takovým způsobem, který je pro žáka nejsrozumitelnější (zjednodušeně, strukturovaně, v bodech, či naopak doplněnou o další potřebné konkrétní informace).

Příležitosti k volbě aktivit – pedagog poskytne žákovi možnost výběru z různých činností, předložených materiálů, žák zvolí sled kroků, způsob vypracování úkolu, účast ve skupině.

Individualizované formy hodnocení – hodnocení založené na pokroku, kriteriální hodnocení, sebehodnocení apod.

Týmové učení (2 vyučující ve třídě) – větší možnost individualizace výuky rozdělením žáků do homogenních skupin.

Využití ICT – velice vhodné pro odstupňování náročnosti učiva při edukaci žáků s různými vzdělávacími potřebami.

Na co klást důraz

• Strukturu vyučovací hodiny by měl mít pedagog vypracovanou předem. Je nutné promyslet, zda nebude pro zapojení žáka potřeba využít speciálně upravenou pomůcku.
• Čím jsou žáci mladší, tím častěji je třeba střídat metody edukace. Především děti předškolního věku mají pouze krátkodobou schopnost cílené pozornosti. Řízené činnosti je třeba střídat se spontánními aktivitami.
• Střídání činností by mělo mít řád, aby nedocházelo k nahodilostem a chaosu. Předchozí činnost je třeba vždy dokončit před započetím nové.
• Zvolené způsoby výuky by měly být ku prospěchu většině žáků. V případě nemožnosti zařadit žáka do předem naplánované skupinové práce zvolíme pro něj individuální formu výuky.

rizika

• Snížená mobilita žáků.
• Deficity v oblasti hrubé a jemné motoriky.
• Narušení řečového projevu.
• Nízká či kolísavá schopnost koncentrace pozornosti.
• Oslabená krátkodobá či dlouhodobá paměť.
• Zvýšená unavitelnost, pomalé a nevyrovnané pracovní tempo.
• Deficitní časoprostorová orientace.
• Emocionální nevyzrálost žáků.
• Snížená adaptabilita a sociabilita.
• Omezení či neschopnost sebeobslužných úkonů.

Ilustrační příklad

Žákům s tělesným postižením se až na výjimky lépe daří v prostředí, ve kterém dochází k pestrému střídání různých edukačních postupů a činností. Žák tak má větší možnost v průběhu výuky zažít pocit uspokojení z úspěšného výkonu a vytvořit si reálný obraz svých schopností. Zároveň lépe dochází k poznání, že ani ostatní spolužáci nejsou vždy a za všech okolností perfektní. Každý si nese životem nějaká omezení, která je třeba respektovat, a osobní nadání, které je vhodné rozvíjet.

Cílové skupiny

MŠ, ZŠ 1. stupeň, ZŠ 2. stupeň, SŠ.

Varianty opatření dle stupňů podpory

Stupeň 1

Žák je plně zapojen do společné výuky. Učitel pružně reaguje na jeho individuální vzdělávací potřeby a vhodně využívá širokou škálu klasických, aktivizačních i komplexních metod.

Metody výuky, kterými může pedagog podpořit u žáků edukační úspěchy: každodenní opakování, výklad nové látky po malých krocích, kladení častých otázek žákům, řešení vzorových úloh učitelem, řízené procvičování, průběžné zjišťování zvládnutí učiva, zajišťování vysoké míry úspěšnosti žáků, poskytování podpory při řešení náročných úloh, samostatné procvičování, pravidelné opakování učiva. Vhodné je i pravidelné zařazování relaxačních chvilek.

Stupeň 2

Používané metody je třeba upravit s ohledem na speciální vzdělávací potřeby žáka. Např. je třeba zajistit speciálně upravenou pomůcku.

Stupeň 3

Používané metody je třeba přizpůsobit speciálním vzdělávacím potřebám žáka. V případě potřeby je možné využít podpůrného působení asistenta pedagoga.

Stupeň 4

Během edukace je při některých činnostech zajištěna podpora pedagogického asistenta. Žák se může do společné výuky zapojit s omezením a v rámci svých možností. Místo některých činností třídy využívá individuální práci s asistentem pedagoga.

Stupeň 5

Žák využívá po celou dobu výuky podporu pedagogického asistenta. Do vzdělávacích činností je zapojován v rámci svých možností a zastává role odpovídající jeho schopnostem. Často je při edukaci využívána individuální práce s asistentem pedagoga.

Metodické zdroje, odkazy, odborná literatura

1. MAŇÁK, J.; ŠVEC, V. Výukové metody. Brno: Paido, 2003. ISBN 80-7315-039-5.

2. ČADOVÁ, E. a kol. Metodika práce se žákem s tělesným postižením a zdravotním znevýhodněním. Olomouc: Univerzita Palackého, 2012. ISBN 978-80-244-3308-0.

3. ČADOVÁ, E. a kol. Metodika práce asistenta pedagoga se žákem s tělesným postižením. Olomouc: Univerzita Palackého, 2012. ISBN 978-80-244-3378-3.

4. ŽÁK, V. Metody a formy výuky. Hospitační arch. Praha: Národní ústav pro vzdělávání, 2012. ISBN 987-80-87063-61-3.