Katalog podpůrných opatření

1.1.1

NÁRODNÍ PROGRAM ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ V ČESKÉ REPUBLICE

  • doc. Mgr. PaedDr. Jan Michalík, Ph.D.
  • Mgr. Jindřich Monček
  • Mgr. Lenka Felcmanová
  • PaedDr. Pavlína Baslerová

Klíčovým strategickým dokumentem, který zformuloval myšlenková východiska a obecné záměry v rozvoji vzdělávací soustavy po roce 2000, je Národní program rozvoje vzdělávání v České republice – tzv. Bílá kniha. Její vydání spolu s uskutečněním celonárodní diskuse „Vzdělávání pro 10 milionů“ bylo vyvrcholením kurikulární reformy zahájené v 2. polovině 90. let minulého století.

Cestou k naplnění cílů formulovaných v Bílé knize (např. posilování soudržnosti společnosti či zvyšování konkurenceschopnosti a prosperity společnosti) je osvojování klíčových kompetencí zahrnujících schopnost komunikovat, pracovat s informacemi, pracovat v týmu a umět získané vědomosti a kompetence efektivním způsobem využít. Právě zavedení konceptu klíčových kompetencí je jedním z rozhodujících milníků reformních snah v moderních dějinách českého školství. S formulací nových cílů vzdělávání je úzce spojena i změna kurikula spočívající ve vzniku rámcových vzdělávacích programů (dále také jen RVP) a v legislativním ukotvení povinnosti vytvářet na základě těchto programů školní vzdělávací programy (dále také jen ŠVP) reflektující specifika, preference a potřeby jednotlivých škol.

V Analýze naplnění cílů Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice (Bílé knihy) v oblasti předškolního, základního a středního vzdělávání (Straková a kol., 2009) se dočteme, že řada opatření v jednotlivých strategických liniích Bílé knihy nebyla vůbec realizována. Dále se dočítáme, že i opatření, která realizována byla, nebyla implementována v zamýšlených komplexních celcích a souvislostech. Jedním z příkladů může být např. kurikulární reforma, která proběhla, aniž by byl vytvořen zastřešující Státní program vzdělávání pro děti a mládež od 3 do 19 let. Mnohá opatření byla navíc realizována spíše formálně a bez odpovídající finanční a především metodické podpory. Chybí též hodnocení míry úspěšnosti jednotlivých opatření ve vztahu k naplňování stanovených cílů, stejně jako monitoring průběhu implementace.

V oblasti podpory vzdělávání žáků s SVP nebyly formální požadavky na zvýšení počtu žáků s SVP vzdělávaných v běžných školách dostatečně provázány s dalšími nezbytnými opatřeními, zejména těmi zaměřenými na zvýšení připravenosti pedagogů pro práci s heterogenními třídními kolektivy a pro podporu žáků s SVP.

Straková a kol. (2009) poukazuje na implementační obtíže všeobecně uplatnitelné na většinu strategických změn přijímaných v posledních dvou dekádách v oblasti vzdělávání. Těmi nejzásadnějšími jsou nedostatečná informovanost a s ní spojená nedostatečná podpora strategických záměrů ze strany široké veřejnosti i pedagogů, nedostatečná metodická podpora implementace a absence hodnocení průběhu a efektivity přijímaných opatření. V souvislosti se zaváděním kurikulární reformy je také třeba poukázat na skutečnost, že podpůrné kroky chyběly i v procesu decentralizace vzdělávacího systému, kdy kraje, obce a školy nebyly dostatečně připraveny na převzetí nové zodpovědnosti.