Ihned po zásadní společenské změně v roce 1989 se objevují snahy o nový model vzdělávání dětí, žáků a studentů (dále jen žáci) se speciálními vzdělávacími potřebami. Tehdy se více hovořilo o žácích se zdravotním postižením. Pojmy zdravotní či sociální znevýhodnění byly téměř neznámé. V zásadě šlo o postupný přerod naprosto segregovaného modelu vzdělávání, v němž i „chybějící prst na jedné ruce“ mohl být důvodem pro umístění dítěte do speciální školy, v systém otevřený, pluralitní, nediskriminační.

Tradice speciálního vzdělávání (které mělo dobré výsledky) však dlouhodobě po celá 90. léta ovlivňovaly snahy o společné vzdělávání dětí s postižením i bez postižení. Na jedné straně byla přijata řada deklarací, opatření a formálních prohlášení, na druhé straně se jen velmi pozvolna zvyšovala podpora škol a učitelů pro práci s těmito skupinami žáků. Poněkud lepší byla situace u některých žáků se smyslovým postižením, kde některá speciálněpedagogická centra poskytovala běžným školám potřebnou podporu.

Formálně znamenalo jistý postup přijetí vyhlášky č. 291/1991 Sb., o základní škole, která možnost vzdělávání žáků (se zdravotním postižením) v běžných školách připouštěla. Konkrétně mohl ředitel základní školy zřizovat speciální třídy pro „sluchově, zrakově, tělesně a mentálně postižené žáky a žáky s vadami řeči“. Od speciálních tříd se odlišovaly „specializované třídy“ pro žáky se specifickými vývojovými poruchami učení.

Tzv. individuální integrace žáka se zdravotním postižením (byť se tak nenazývala) byla možná podle ust. § 3 téže normy. Pro ředitele školy tehdy platilo, že „může na základě žádosti zástupce žáka a vyjádření psychologické poradny nebo speciálněpedagogického centra zařadit do příslušného ročníku školy žáka se smyslovým postižením, s tělesným postižením, s vadou řeči“. De iure tak byla po celá 90. léta vyloučena individuální integrace žáka s mentálním postižením. Až v roce 2004 se jako plnění úkolu Národního plánu vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením z roku 1998 objevila možnost individuálně integrovat i žáka s mentálním postižením, a to na základě novely této vyhlášky.

Vedle této naprosto nedostatečné úpravy společného vzdělávání byly v uvedeném období v platnosti vyhlášky MŠMT ČR o speciálních školách (jde o normy č. 399/1991 Sb. a č. 127/1997 Sb.). Druhá z uvedených norem obsahovala úpravu, která předjímala, že někteří žáci se v „běžných školách“ vzdělávat nemohou: „Do speciálních mateřských škol a do speciálních škol se přednostně zařazují a přijímají postižené děti a žáci, pokud se nemohou s ohledem na své postižení vzdělávat v mateřských školách, základních školách a středních školách.“ (§ ٦, odst. ١ vyhl. č. 127/1997 Sb.)

Přes nedostatečnou podporu běžných mateřských, základních a středních škol (legislativní, organizační, personální a metodickou) se neustále zvyšoval počet žáků se zdravotním postižením (a postupně i sociálním znevýhodněním), kteří byli vzděláváni v tzv. hlavním vzdělávacím proudu. Např. od roku 1995 do roku 2005 se změnil počet individuálně integrovaných žáků v mateřských, základních a středních školách takto:

Tab. č. 1: Individuálně integrovaní žáci v MŠ, ZŠ a SŠ (srovnání 1995/2005)

Druh zdravotního postižení / počet žáků individuálně integrovaných	1995	2005
Mentální postižení	325	950
Tělesné postižení	1 385	1 623
Zrakové postižení	660	581
Sluchové postižení	484	731
Poruchy autistického spektra	0	197
Narušení komunikační schopnosti	1 745	1 179
Specifické vývojové poruchy učení a chování	27 445	45 215
Celkem	32 044	50 476

 

Vývoj společného vzdělávání dětí s postižením s dětmi intaktními byl od roku 1990 do roku 2005 velmi pozvolný. Charakteristickým rysem se stala proklamativní prohlášení o podpoře tohoto modelu vzdělávání, která však v praxi nebyla podpořena potřebnými opatřeními. Vyučující běžných mateřských, základních a středních škol tak pracovali se žáky s postižením a případně sociálním znevýhodněním bez dostatečné metodické, personální a finanční podpory.

---

Podkapitoly:

1. 1.2.1 VÝVOJ LEGISLATIVY PO ROCE 2005