Od roku 2005 vztahy ve školství upravuje zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Již podle důvodové zprávy k návrhu zákona mělo být jedním z jeho cílů odstranění nerovností a zajištění rovnosti v přístupu ke vzdělání: „Důraz je kladen na rovnost vzdělávacích příležitostí pro všechny a odstranění překážek, které by tomu bránily, respektování vzdělávacích potřeb jednotlivců při vzdělávání, kvalitu vzdělávacího procesu. Zmínka je též o prostředí vzájemné úcty, respektu ke všem osobám a opatřeních proti projevům diskriminace a netolerance, pokud jde o přístup ke vzdělávání. Zároveň je tak zdůrazněno úsilí o zabezpečení přístupu ke vzdělávání dětem se speciálními vzdělávacími potřebami.“ (Důvodová zpráva k návrhu novely školského zákona, 2005)

Zákon přinesl nový pojem „speciální vzdělávací potřeby“. V ust. § 16 stanoví, že speciální vzdělávací potřeby mají žáci, kteří mají:

• zdravotní postižení;
• zdravotní znevýhodnění;
• sociální znevýhodnění.

V době vzniku se jednalo o pozitivní úpravu. Od dřívějšího, zcela neurčitého pojetí vzdělávání této skupiny žáků bylo alespoň rámcově stanoveno, „v čem“ speciální vzdělávací potřeby spočívají. A to vymezením určité skupiny žáků, pro niž zákon a prováděcí normy přinášely dílčí úpravy. Zákon platný do té doby (č. 29/1984 Sb.) ještě v roce 2004 používal u vybraných skupin žáků termíny „nemohou se vzdělávat ani ve zvláštní škole“ apod.

Nově tedy mělo být zajištěno i vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Zejména naplněním jejich práva na vzdělání pomocí specifických forem a metod a na vytvoření zvláštních podmínek, které jejich vzdělávání umožní. Zmíněná důvodová zpráva (nikoliv text zákona samotný) zmiňuje i vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v tzv. běžných školách: „Děti, žáci a studenti se zdravotním postižením budou integrováni v případech, kdy to bude možné a žádoucí, do běžných škol, v jednotlivých školách však mohou být zřizovány i jednotlivé třídy, v nichž se bude uskutečňovat vzdělávání těchto jedinců s využitím zejména forem a metod vzdělávání přizpůsobených jejich potřebám, nebo mohou být zřizovány celé školy, které budou specializovány na jejich vzdělávání.“

Uvedené znění opět (vzhledem k době svého přijetí) přinášelo nejistotu ohledně práva na vzdělávání této skupiny žáků neurčitým konstatováním „kdy to bude možné a žádoucí“.

Na druhé straně byl zaznamenán pozitivní vývoj týkající se zajištění práva na návštěvu běžné školy. Ředitel spádové školy je povinen přednostně přijmout žáky s místem trvalého pobytu v příslušném školském obvodu, a to do výše povoleného počtu žáků uvedeného ve školském rejstříku.

De iure tak ředitel školy nesmí odmítnout žáka se zdravotním postižením. Pokud bude zákonný zástupce žáka trvat na jeho přijetí, musí škola přijmout každého žáka, který má trvalé bydliště ve spádovém obvodu školy, a zároveň naplnit jeho vzdělávací potřeby v rozsahu stanoveném zejména zněním § 16 zákona.

Stejně tak, po letech experimentů a pokusů, byl do zákona zanesen institut asistenta pedagoga. Uvedené ustanovení vedlo k postupnému a pravidelnému nárůstu pedagogických pracovníků na této pozici. V roce 2005 se jednalo o 1 588 osob a v roce 2012 už o 6 863 osob (z toho 582 u žáků se sociálním znevýhodněním). Nepodařilo se však dosud vyřešit metodické vedení jejich činnosti a zejména není zajištěn transparentní a jednotný model jejich přiznávání u různých skupin žáků a v různých regionech (krajích) ČR.

Další oblastí, v níž byl zaznamenán posun ke zlepšení stavu, bylo řešení povinné školní docházky u dětí s těžšími formami mentálního postižení. Zákon opustil dříve užívaný termín „osvobození od povinné školní docházky“ a zavedl institut „jiného způsobu plnění této docházky“. Tj. reálná skutečnost znamenající, že některé skupiny dětí a žáků nemohou vzhledem ke stupni (hloubce) svého postižení absolvovat plnou školní docházku v jejím běžném pojetí, byla de facto vyřešena formou individuálního vzdělávání. I zde však školám a školským zařízením chybějí potřebná organizační opatření a metodická podpora.

Tab. č. 2: Individuálně integrovaní žáci v MŠ, ZŠ a SŠ (srovnání 1995/2013)

Zejména po roce 2010 se projevily nedostatky současné právní úpravy. Stávající model SVP je příliš horizontální, neumí reagovat na přirozené rozdíly v míře potřebné podpory, které vyplývají ze závažnosti (hloubky) postižení či znevýhodnění. Skupina žáků se zdravotním znevýhodněním pak není, kromě svého uvedení v § 16 zákona, nikde blíže definována a nejsou vyřešeny způsoby podpory těchto žáků.