Proměny českého školství a vzdělávání po roce 1990 přinesly řadu změn i ve vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Přestože řada koncepcí a strategických plánů v této oblasti nebyla plně naplněna, je nezpochybnitelné, že počet žáků se znevýhodněním v běžných školách vzrůstá a jejich vzdělávání v těchto školách je již běžnou realitou.

Dodržení právního ustanovení o právu dítěte na vzdělávání v místě bydliště je však pouze prvním krokem a musí být doprovázeno adekvátním naplněním jeho vzdělávacích potřeb. Pojetí, které se při stanovování vzdělávacích potřeb žáka namísto posuzování zdravotního (psychického) stavu žáka nebo jeho sociální situace zaměřuje více na důsledky těchto příčin ve vzdělávání, přináší šanci na zkvalitnění našeho školství jako celku. K tomu, aby snahu o zlepšení podmínek vzdělávání žáků s SVP nepostihl osud řady dosud přijatých koncepcí a deklarací, je zapotřebí zejména:

• Sjednotit parametry posuzování dopadů zdravotního stavu (sociálního statusu) na vzdělávání.
• Vytvořit rovnoprávné podmínky k získání a uplatňování podpůrných opatření v každodenní praxi škol.
• Zintenzivnit metodickou podporu vyučujících pedagogů.
• Umožnit realizaci podpůrných opatření díky dostatečné finanční podpoře státu bez ohledu na to, v které části republiky je žák vzděláván.
• Zvýšit počet školních speciálních pedagogů a psychologů ve školách.
• Limitovat nasazení asistenta pedagoga potřebou žáka, a ne finančními možnostmi školy.
• Personálně posílit školská poradenská zařízení.
• Nadále respektovat stávající formy vzdělávání (individuální integrace, skupinová integrace, speciální škola).
• K naplnění výše uvedených cílů je naprosto nezbytné získat pro myšlenku uplatňování podpůrných opatření širokou pedagogickou veřejnost. Jedním z prvních kroků na této cestě je předložení Katalogu podpůrných opatření k diskusi a jeho užití ve školách ve prospěch žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.