Dítě se učí od útlého věku komunikovat s dospělými i se svými vrstevníky. V komunikaci postupně rozlišujeme různé styly, které vyplývají z jeho zkušeností a jsou utvářeny také společně s rozvojem myšlení. Tím, jak dítě získává nové sociální zkušenosti, postupně přizpůsobuje specifický způsob komunikace v rámci rodiny i vrstevnické skupiny. Učí se odlišovat jazyk, kterým se dorozumívá se svými vrstevníky, učí se však také komunikovat s dospělými a přizpůsobuje tuto komunikaci nastaveným pravidlům. Ve škole určuje způsob komunikace učitel, v domácím prostředí si může komunikační styl i obsah dítě volit samo dle zvyklostí rodiny. Komunikace se tak stává výrazným faktorem socializačního procesu a předurčuje budoucí postavení dítěte ve společnosti.

Mnohé vývojové poruchy (včetně PAS) i psychické poruchy a onemocnění do značné míry ovlivňují způsob komunikace žáka s jeho okolím. Nepřiměřený způsob komunikace dítě diskriminuje při vzdělávání. Někteří žáci obtížně formulují vlastní myšlenky, obtížně popisují vlastní prožitky, nedokáží reprodukovat slyšené či čtené texty (pokud nejde o prosté sdělení informací), mají potíže s chápáním abstraktních pojmů, doslovně chápou sdělené, nerozumí ironii, nadsázce. Někteří nevyužívají svou řeč funkčně, mívají problém s reciprocitou, ulpívají na tématech, aniž by je zajímala reakce a zájem posluchače, neudrží téma rozhovoru, nebo naopak nekomunikují vůbec. Jiní mohou být ovlivněni poruchou plynulosti řeči, poruchou výslovnosti, elektivním mutismem a dalšími poruchami, jako jsou např. úzkosti, deprese, slovní tikové projevy.

Potíže v komunikaci mohou způsobovat i narušené prozodické a další faktory řeči, jako je monotónní nebo přehnaně intonovaná, nápadně tichá nebo hlasitá, překotná řeč apod. U některých žáků se můžeme setkat s mechanickým verbálním projevem – jejich řeč je formální, obsahuje řadu pojmů a výrazů, které neodpovídají fyzickému věku žáka. Někteří z nich používají echolálie či řečové perseverace, jiní pedanticky lpí na přesném vyjadřování či vyžadují dodržování určitých verbálních rituálů.

Závažným deficitem může být i narušená schopnost sledovat tok řeči, vnímat a přiměřeně používat neverbální prostředky komunikace. Dalším z projevů je problém s navázáním a udržením zrakového kontaktu, posturací těla během komunikace, s přiměřeným používáním gest a mimiky obličeje.

Řečové deficity a deficity v komunikaci se promítají jak do vzdělávání, tak i do kontaktu s vrstevníky i dospělými. Žák, který má problém s využitím základních funkcí komunikace, nedokáže požádat o pomoc či o dovysvětlení probírané látky, nebo na sebe upozorňuje nevhodným způsobem, vykřikuje, je agresivní, běhá po třídě apod.