Termín „žák se sociálním znevýhodněním“ je pojem, který byl do české školské legislativy zaveden v roce 2004 k identifikaci dětí, kterým náleží zvýšená míra podpory v prostředí školy. V Katalogu od tohoto termínu ustupujeme a nahrazujeme ho vhodnějším: žák s potřebou podpory ve vzdělávání z důvodu sociálního znevýhodnění. Pojem vymezuje skupinu žáků, kteří potenciálně či skutečně selhávají ve vzdělávání, nejsou zdravotně postižení, dlouhodobě nemocní, případně jim není jasně diagnostikována některá ze specifických poruch učení či chování. Sociální znevýhodnění je tak kategorií označující širokou škálu příčin školní neúspěšnosti žáků z nezdravotních důvodů, které mají příčinu mimo školu v přirozeném sociálním zázemí dítěte nebo pramení z jiných životních okolností v životě dětí mimo půdu školy. Tyto skutečnosti dítě nemůže ovlivnit a stávají se pro ně přítěží v jiné sociální realitě, v našem případě v prostředí školy. Sociální znevýhodnění je velmi široká kategorie, která je jak v teorii, tak v praxi definována vždy trochu jinak, podle zájmů, zkušeností a cíle toho, kdo termín definuje.

Při aplikování daného termínu pro oblast vzdělávání, pedagogiky a psychologie je nicméně nejvhodnější vycházet z potřeb dětí a rozpoznání překážek, které jim vzdělávání znesnadňují. Popsáním překážek v učení vymezíme vhodné oblasti podpory, kterou žák potřebuje k jejich překonání, aniž bychom museli žáka zařadit (označit nálepkou) do nějaké kategorie, jež by mohla mít stigmatizující charakter a poznamenat žákovu osobnost, jeho vztahy i budoucí uplatnění v životě.

Školský zákon(1) – ve znění platném v době vzniku Katalogu – začleňuje žáky se sociálním znevýhodněním mezi osoby se speciálními vzdělávacími potřebami. V § 16 tohoto zákona je sociální znevýhodnění vymezeno takto:

• rodinné prostředí s nízkým sociokulturním postavením nebo ohrožení sociálně patologickými jevy;
• nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova;
• postavení azylanta a účastníka řízení o udělení azylu na území ČR.

Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, ve znění pozdějších předpisů, od roku 2011 blíže specifikuje skupinu žáků se sociálním znevýhodněním, kterým jsou určena tzv. vyrovnávací opatření.

Za žáka se sociálním znevýhodněním se podle této vyhlášky považuje zejména žák z pro­­středí, kde se mu nedostává potřebné podpory k řádnému průběhu vzdělávání včetně spolupráce zákonných zástupců se školou, a žák znevýhodněný nedostatečnou znalostí vyučovacího jazyka.

Obecný pojem se pro účely projektů OPVK pokouší zpřesnit metodika, podle níž se žákem se sociálním znevýhodněním rozumí např. žák z rodiny s nízkým sociálním statusem, žák žijící v sociálním vyloučení nebo žák z neúplné či vícečetné rodiny. Určení sociálního znevýhodnění je pro účely OPVK projektů v odpovědnosti ředitele školy na základě kombinace těchto skutečností (podle Metodika MI OPVK v. 3, 2011). Touto metodikou jsme se inspirovali při identifikaci žáka s potřebou podpory ve vzdělávání z důvodu sociálního znevýhodnění.

V obecné rovině se takovým žákem rozumí zejména žák:

1. a) žijící v prostředí, kde není dlouhodobě dostatečně podporován ke vzdělávání či přípravě na vzdělávání (například z důvodů nedostatečného materiálního zázemí, nevyhovujících bytových podmínek, časové náročnosti dopravy do školy, nezájmu ze strany zákonných zástupců, konfliktů v rodině);
2. b) jehož zákonní zástupci se školou dlouhodobě nespolupracují a je to na újmu oprávněných zájmů žáka;
3. c) žijící v prostředí sociálně vyloučených lokalit nebo lokalit sociálním vyloučením ohrožených;
4. d) který je znevýhodněn při svém vzdělávání z důvodu příslušnosti k etnické nebo národnostní skupině či specifickému sociálnímu prostředí, zejména je-li znevýhodnění spojeno s nedostatečnou znalostí vyučovacího jazyka ve srovnání s ostatními žáky třídy, z důvodu používání odlišného jazyka nebo specifické formy vyučovacího jazyka v domácím prostředí žáka.

Do skupiny žáků s překážkami v učení v důsledku nezdravotních příčin patří také děti umístěné mimo rodinu, což je krajní řešení nepříznivé situace rodiny, rozhoduje o něm výhradně soud a mělo by být využito jen ve chvíli, kdy je to nutné k ochraně života nebo zdraví dítěte.

Odborníci se shodují na tom, že škála jednotlivých příčin a projevů sociálního zne­výhodnění ve vzdělávání je velmi pestrá a přesahuje definice uvedené legislativou. Jednotlivé aspekty sociálního znevýhodnění lze vymezit na úrovni jedince (např. jazyková odlišnost, odlišná sexuální orientace, zanedbaný zevnějšek), na úrovni rodiny (např. týrání, zneužívání, zanedbávání, dysfunkční rodina, odlišný životní styl, velká pracovní vytíženost rodičů, neúplná rodina), v sociálním prostředí (prostředí sociálně vyloučené lokality, ohrožení sociálně patologickými jevy) a v souvislosti se socio-ekonomickým statusem (chudoba, ztráta materiálního zázemí v důsledku předlužení, migrace, nevyhovující bytové podmínky, kulturní a náboženská odlišnost). Tyto aspekty se však velmi často kombinují a prolínají a jsou také často proměnné jak v čase (mohou být přechodné, občasné či trvalé), tak i v prostředí (co jedna skupina považuje za normální, může jiná skupina vyhodnotit jako patologické). Tyto skutečnosti je nutné ve škole reflektovat. Je třeba kontinuálně zjišťovat situaci žáka, sledovat případné změny a nové signály a následně na ně pružně reagovat výběrem vhodných podpůrných strategií.

K vyhodnocení projevů žáka, jehož překážky v učení jsou nezdravotního charakteru, a výběru vhodných podpůrných opatření reagujících na potřeby žáka je určeno Posuzovací schéma, které je součástí Metodiky ke Katalogu. V tomto posuzovacím schématu jsou popsány nejčastější projevy sociálního znevýhodnění, které učitelé mohou pozorovat v každodenní inter­akci s žáky ve škole, diferencované do stupňů dle míry závažnosti. Posuzovací schéma by mělo učitelům i poradenským pracovníkům pomoci při volbě vhodných podpůrných opatření. Je zároveň také vodítkem pro určení stupně podpůrného opatření.