POSTUP ŠKOLSKÉHO PORADENSKÉHO ZAŘÍZENÍ PŘI STANOVENÍ PODPŮRNÝCH OPATŘENÍ
Speciální vzdělávací potřeby dětí, žáků a studentů (dále jen „žák“) zjišťuje školské poradenské zařízení (ŠPZ) na základě speciálněpedagogické, v případě potřeby i psychologické diagnostiky. Tito žáci mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, a na poradenskou pomoc školského poradenského zařízení. Při přijímání ke vzdělávání a ukončování vzdělávání se stanoví vhodné podmínky odpovídající potřebám žáka.
Až dosud, v souladu s platnou legislativou, byl pojem speciální vzdělávací potřeby vnímán horizontálně – tj. jako soubor dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním a sociokulturním znevýhodněním (viz § 16 školského zákona). Toto pojetí přinášelo nejen legislativní, ale i zásadní praktické problémy. Jen obtížně bylo možno určit tzv. „těžké zdravotní postižení“, takřka vůbec nebyl definován pojem „zdravotní znevýhodnění“ a značné legislativní i praktické obtíže provázely pokusy o definici postižení kombinovaného.
Podstatou nově navrhovaného pojetí je vytvoření modelu, který kvantifikuje diagnostické výstupy speciálněpedagogického centra ve vztahu ke stanovení míry speciálněpedagogické podpory. Navrhované úrovně speciálněpedagogické podpory jsou zpracovány v pásmech 1–5 dle míry deficitu (funkční ztráty) v jednotlivých oblastech. Stanovení míry podpůrných opatření s ohledem na jednotlivé oblasti je pak souhrnným vyjádřením výsledku speciálněpedagogické a psychologické diagnostiky.
Samostatnou otázkou, kterou stanovení míry (hloubky) speciálních vzdělávacích potřeb vyvolává, je související problém poskytnutí adekvátních prostředků speciálněpedagogické podpory. Ty jsou vázány právě na zjištění míry (hloubky) speciálních vzdělávacích potřeb příslušného dítěte nebo žáka.
Odborní pracovníci na základě vyšetření možností konkrétního žáka stanoví potřebnou úroveň (stupeň) podpory. Tato podpůrná opatření nemusí vždy korespondovat s tíží postižení (závažností onemocnění) jako takového, ale měla by odrážet skutečnou potřebu podpory při vzdělávání.
Příklad: Těžce tělesně postižený žák, imobilní např. po úrazu páteře, vybavený odpovídajícími pomůckami, může mít ve výuce nižší potřebu podpory než mobilní žák s diagnózou DMO a epilepsií.
Podpůrná opatření jsou v jednotlivých dílčích katalozích rozčleněna podle svého charakteru do 10 věcných kategorií (viz kapitola 7). Oblast personálního a organizačního zabezpečení je rozpracována v katalogu obecném. Ta podpůrná opatření, u kterých je to efektivní, jsou rozdělena do pěti úrovní (pěti stupňů podpory).