PROJEVY SOCIÁLNÍHO ZNEVÝHODNĚNÍ A JEHO DOPADY DO VZDĚLÁVÁNÍ
Sociálním znevýhodněním se v oblasti vzdělávacích potřeb zabýváme v souvislosti se vznikem překážky či překážek v učení, které žákům znemožňují rozvoj jejich vzdělávacího potenciálu a schopností. Sociální znevýhodnění je oproti zdravotnímu postižení velmi široká kategorie. Sociální znevýhodnění není poruchou či onemocněním, které by se nutně projevovalo dysfunkcí organismu, nemá tedy objektivně měřitelné symptomy, ale projevuje se širokou škálou projevů sociálního, psychického, kulturního, ekonomického nebo fyzického (ve smyslu odlišného vzhledu) charakteru. Sociálně znevýhodněný může být cizinec s odlišným mateřským jazykem, těžce mentálně postižený žák, žák s autismem, žák z dysfunkční rodiny nebo umístěný mimo svoji rodinu, žák, jehož zázemí jej nepodporuje při vzdělávání, atd. Všechny varianty nelze vyjmenovat, neboť znevýhodnění, jak již bylo výše zmíněno, může vznikat vždy novou kombinací různých vlivů.
Příčiny sociálního znevýhodnění jsou vždy spojené s širším kontextem žákova života, který nemusí být vždy pracovníkům školy znám. Proto je nezbytné, aby se do posuzování potřeb konkrétního žáka zapojilo více aktérů. Plnohodnotnými partnery pedagogovi a poradenskému pracovníkovi by měli být rodiče. Jejich spolupráce při rozpoznávání příčin školního neúspěchu a hledání možných podpůrných opatření je klíčová.
Vnímáme-li překážku v učení jako výzvu, jak pomoci žákovi, aby dosáhl maxima svého potenciálu, nemůžeme ji považovat za něco neměnného, nepřekonatelného. I již rozpoznané překážky v učení je třeba vyhodnocovat podle aktuální situace a výkonu žáka s cílem neustálého hledání optimální podpory. Každá překážka se zároveň u každého žáka projevuje specifickým způsobem a vyžaduje různou kombinaci opatření. Cílem pedagogické diagnostiky pak není predikce vzdělávací cesty, pravděpodobnost budoucí úspěšnosti ani primárně určení příčin možného neúspěchu. Je jím naopak hledání a využívání opatření, která by působila preventivně, a přispěla tak k úspěšnému dosahování cílů vzdělávání, osobnostnímu rozvoji a osobní spokojenosti žáka.
V neposlední řadě je nutné zmínit, že sociální znevýhodnění nemusí mít dlouhou dobu zřetelné projevy, a proto nemusí být včas rozpoznáno, a nejsou tedy ani použity podpůrné nástroje, které by jeho důsledky minimalizovaly. Žák ani rodina si svou situaci také nemusejí připouštět nebo prožívat jako jakkoliv znevýhodněnou. Už jenom kvůli tomu, že patřit do kategorie sociálního znevýhodnění může být vnímáno jako ponižující, může být spojeno s vnitřním pocitem vlastní nedostatečnosti, neboť se jedná o formu vyloučení z něčeho, co je ostatním dostupné. Žák se dostává do situace, která pro něj není příjemná, a v této souvislosti u něj mohou vznikat druhotné projevy v chování.
Následující charakteristika obvyklých projevů různých typů sociálního vyloučení by měla sloužit jen k základnímu porozumění a orientaci při volbě vhodných strategií podpory.