Projevy na straně žáka, na které opatření reaguje

• U žáka se projevuje oslabení kognitivního výkonu.
• Žák má sníženou schopnost porozumění zprostředkovanému učivu.
• Žák nerozumí (částečně nebo úplně) vyučovacímu jazyku.
• U žáka se projevují deficity ve zrakovém a sluchovém vnímání.
• Žák má sníženou schopnost koncentrace pozornosti.
• Žák má odlišné pracovní tempo od ostatních spolužáků.

Popis opatření

V čem spočívá

Individuální přistup k žákovi a respektování jeho aktuálních potřeb je možné uskutečnit prostřednictvím vnitřní diferenciace výuky. Může jít o diferenciaci obsahu, didaktických cílů, ale i výukových metod na základě znalosti heterogenity třídy. Žáky je možné dělit v konkrétních tématech předmětů a po určitou dobu výuky. Každý z žáků by měl mít možnost dosáhnout stanoveného výukového cíle, jakkoli odlišným způsobem. Žáci s různými schopnostmi a učebními styly mohou pracovat na jiných úkolech a pracovních materiálech, žáci s pomalejším pracovním tempem mohou mít k dispozici více času. Na­opak rychlejší a motivovanější žáci nečekají na ostatní, až budou moci přejít k náročnějším úkolům, a každý má možnost práce dle vlastního tempa, bez omezování ostatních.

Čemu pomáhá

• Individuálně rozvíjí každého žáka na základě jeho skutečných aktuálních možností.
• Toto opatření je vhodné uplatňovat u všech skupin žáků.
• Na základě individualizace učiva se žáci mohou efektivněji zapojit do vzdělávacího procesu.
• Pedagog se může každému žákovi věnovat podle jeho aktuální potřeby.

Aplikace opatření a specifikace podmínek

Zásadním předpokladem k realizaci individualizované (diferencované) výuky je dobrá znalost učebních stylů, vzdělávacího potenciálu jednotlivých žáků, ale i jejich aktuálních schopností a potřeb; podle toho volíme odlišné cíle i způsoby řízení učební činnosti žáků. V souvislosti s aplikací opatření je nutné vytvořit učební plán pro třídu, nejlépe formou týdenního, měsíčního nebo tříměsíčního plánu, a zároveň mít vytvořen učební plán každého žáka (není totéž, co individuální vzdělávací plán) s vymezením silných a slabých stránek žáků, který včleníme do celkového plánu třídy. Žáci potřebují mít srozumitelně vymezené učební cíle, potřebují vědět, proč se mají daným tématům věnovat, k čemu se jim to hodí.

Role pedagoga se zde mění oproti tradičnímu pojetí – stává se pro žáky především rádcem, který je vede k dosažení cílů. Zároveň pedagog v této roli získává větší prostor pro ty žáky, kteří s pochopením učební látky mají větší problém nebo dlouhodobě chyběli. Učení se prostřednictvím vlastní činnosti je nejefektivnější formou učení, vytváří trvalejší stopy naučeného. Proto je dobré, když pedagog omezuje svůj výklad, vysvětlování a přímé řízení činnosti ve prospěch aktivity dětí. Aktivita dětí by měla převažovat nad aktivitou pedagoga. Aby se žáci navzájem nerušili, je třeba vytvořit pravidla pro chování ve třídě – viz 9.1.10 Tvorba pravidel třídy a hodnocení jejich dodržování.

Aplikace diferenciace výuky: tzv. tři zóny učiva

Jako užitečné se ukázalo rozdělení třídy do tří zón, kde se žáci mohou pohybovat podle potřeby a podle osvojených znalostí. V rámci zóny se žáci méně ruší a učitel může pracovat s vy­branou skupinou soustavněji, než když jsou žáci volně rozmístění po třídě.

Na začátku výuky není potřeba rozdělovat třídu do zón – všichni žáci patří do zóny základního učiva, výuka může probíhat klasicky frontálním způsobem, podle potřeb trvá 1 až 3 vyučovací hodiny. Poté zjišťujeme u jednotlivých žáků úroveň získaných vědomostí (prostřednictvím testů, úkolů) a podle výsledků již dělíme žáky do zón – v první zóně zůstávají žáci, kteří potřebují stále pomoc s vysvětlením učiva, a žáci, kteří chyběli. S nimi pracuje tandemový učitel nebo asistent pedagoga. Je nevhodné rozdělovat žáky do zón nebo skupin na základě jejich prospěchu: na slabé, průměrné a nadprůměrné – vede to pak zbytečně k pocitům frustrace, vytváření podskupin ve třídě, soutěživosti a diskriminaci.

V případě, že je ve třídě učitel sám, s těmito žáky pracuje on. Ostatní žáci v další zóně pracují především samostatně nebo mohou řešit společný úkol. Je nutné mít pro tyto žáky připravený dostatek pracovních listů, úkolů a instrukcí, jak pracovat.

Každý dokončený úkol si žáci zapíšou do tzv. „přehledu úkolů“ ve svém portfoliu nebo složce. Zkontrolujeme splnění úkolů a opravíme je po skončení vyučovací hodiny.

Po splnění povinných úkolů mohou žáci plnit „extra“ úkoly navíc – většinou se jedná o obtížnější úkoly a jejich splnění je možné i v domácí přípravě.

Na konci vyučovacího týdne společně se žáky reflektujeme nově získané vědomosti a dovednosti.

1. Zóna základního učiva – zde žáci získávají základní vědomosti a zůstávají v ní tak dlouho (max. však jeden týden), dokud si neosvojí potřebné znalosti. Touto zónou musí projít povinně všichni žáci.

2. Zóna rozšiřujícího učiva – tato zóna již není povinná pro všechny, dostávají se sem rychlejší a motivovanější žáci, řeší zde složitější úkoly, pracují samostatněji, učivo je ná­ročnější než v první zóně.

3. Extra zóna – tato zóna je určená především mimořádně nadaným žákům a těm, kteří již splnili úkoly ze zóny rozšiřujícího učiva. Zde žáci aplikují získané vědomosti v praktických situacích a činnostech, na kterých mohou ukazovat získané poznatky ostatním (v rámci opakování, vysvětlení žákům ze zóny základního učiva apod.). Využití získaných poznatků může vyústit ve vytvoření dalších učebních pomůcek, případně jejich využití ve výuce ostatních žáků – např. vytvoření pracovního listu pro spolužáky, vytvoření jednoduché powerpointové prezentace k vhodnému tématu apod.

V rámci jednotlivých zón žáci mohou pracovat buď individuálně, úkoly si vybírají dle vlastních zájmů, nebo v rámci skupin, kdy společně řeší jeden úkol.

Velkou pomocí je přítomnost druhého učitele, asistenta pedagoga nebo i pomáhajícího žáka ze třídy. Ti se mohou např. věnovat žákům, kteří setrvávají v zóně, kde si fixují základní učební látku, zatímco vedoucí učitel se věnuje jiným skupinám.

Na co klást důraz

• Činnosti je potřeba připravovat tak, aby žákům byl jejich smysl vždy evidentní. Proto připravujme aktivity a témata, které vycházejí ze zájmů, potřeb a předchozích zkušeností žáků tak, aby se učení dotýkalo jejich každodenního života.
• Žákům ponecháme dostatek času ke skutečnému osvojení učiva, nespěcháme. Ome­zujeme kvantitu práce ve prospěch její kvality – raději realizovat méně aktivit a témat, spíše se ponořit do hloubky.
• Předtím, než začneme zavádět individualizovanou výuku ve třídě, je potřeba mít v předstihu připravené veškeré pomůcky a písemné materiály (úkoly, pracovní listy, testy apod.) v souladu s učebními plány.
• Připravíme podnětné prostředí. Je důležité zajistit široké spektrum pomůcek a materiálů, s nimiž mají žáci možnost experimentovat a zkoumat je. Je-li vzdělávání omezeno pouze na práci s tištěnými materiály (obrázky, encyklopedie) a modely (např. umělohmotná zelenina a ovoce), jeho efektivita nebývá vysoká.
• Osvědčilo se zavést ve třídě „pravidlo tři“, které znamená: Pokud si nevíš rady, něčemu nerozumíš a potřebuješ poradit, zeptej se nejprve tří žáků ve třídě. Teprve pak, nenalezneš-li odpověď, se zeptej učitele. Podpoří se tak spolupráce mezi dětmi, jejich sebevědomí a nezávislost na dospělém.
• Je třeba připravit žáky na to, že každý dostane jiné úkoly, jiné zadání.
• Pokud ve třídě pracuje další pedagogický pracovník, je třeba si předem rozdělit kompetence a role v jednotlivých fázích aktivit.
• Je nezbytné pracovat s kolektivem jako celkem, neupřednostňovat žádnou skupinu nebo jednotlivé žáky, a opakovaně vysvětlovat, proč každý pracuje jinak a má jiné úkoly a zadání.

Rizika

• Náročnější příprava na výuku pro učitele: náročné v oblasti plánování, přípravě materiálů a evaluačních nástrojů.
• Nebezpečí ponechání přílišné volnosti žákům v rozhodování, co a jak se budou učit, nutná neustálá spolupráce a kontrola, udržování aktivity žáků.

Varianty opatření dle stupňů podpory

Stupeň 1

Pravidelné zařazování vhodných alternativních povinně volitelných a volitelných aktivit v rámci běžné výuky (výchovné činnosti) dle postupu uvedeného výše.

Stupeň 2

Systematičtější aplikace vnitřní diferenciace výuky spojená s tvorbou učebních plánů na příslušný časový úsek (týdenní, měsíční) zahrnující také individualizované informace k jednotlivým žákům.

Ve spojení s 1.2 Další pracovní místo pro žáka (ve třídě i mimo třídu) je na tomto stupni také zahrnuta individuální práce s žákem v rámci kmenové třídy a v době mimo výuku. Těžištěm činností mimo výuku je zejména podpora žákových schopností a dovedností podmiňujících úspěšné osvojování školních dovedností – viz 3.2 Rozvoj jazykových kompetencí, 3.2.6 Jazyková podpora v češtině jako druhém jazyce, 3.5. Rozvoj specifických dovedností a poznávacích funkcí, 3.7 Nácvik sociálního chování, 3.5.2 Podpora rozvoje myšlenkových operací, 3.5.3 Trénink paměti a také podpora v domácí přípravě např. formou doučování. Konkrétní obsah a rozsah činnosti vychází z doporučení školského poradenského zařízení.

Stupeň 3

Vedle výše uvedeného je v tomto stupni aplikace opatření spojena i s individuální činností s žákem mimo kmenovou třídu v době výuky. Těžištěm činností mimo kmenovou třídu je zejména podpora žákových schopností a dovedností podmiňujících úspěšné osvojování školních dovedností a v odůvodněných případech i výuka – viz 1.2 Další pracovní místo pro žáka (ve třídě i mimo třídu). Rozsah individuální práce s žákem mimo kmenovou třídu by měl vycházet z jeho aktuálních potřeb. Může se jednat dočasnou podporu s cílem zajištění účasti žáka na výuce v kmenové třídě v plném rozsahu. Konkrétní obsah a rozsah činnosti vychází z doporučení školského poradenského zařízení. Pro realizaci podpůrného opatření v tomto stupni je třeba zajistit přítomnost dalšího pedagogického pracovníka v potřebném rozsahu.

Metodické zdroje, odkazy, odborná literatura

1. GARDOŠOVÁ, J.; DUJKOVÁ, L. a kol. Vzdělávací program Začít spolu: metodický průvodce pro předškolní vzdělávání. Vyd. 2. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-802-6201-069.

2. KREJČOVÁ, V.; KARGEROVÁ, J. Vzdělávací program Začít spolu. Metodický průvodce pro I. stupeň základní školy. Praha: Portál, 2003, 228 s. ISBN 80-7178-695-0.

3. PRŮCHA, J. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. 2., aktualizované vydání. Praha: Portál, 2004.

4. http://ms.sbscr.cz/images/metod_materialy/metodicka_prirucka.pdf – metodika pro MŠ.

5. http://www.sbscr.cz/podpora-ucitelu/soubory/67800d48cd69b8cec8839044358­f12e8.pdf – metodická příručka pro ZŠ.

6. http://uceninamiru.scio.cz/download/Priruc_dobrePraxe_tisk.pdf – metodika pro ZŠ.

7. www.alternativniskoly.cz.