Pokud bychom chtěli definovat, co je a co není normální, museli bychom se na tento pojem podívat z pohledu definice normality. Co je pro někoho normální, může být pro jiného již zcela mimo normu.

To, že se rodí děti s různými druhy zdravotního postižení, s různými odchylkami od normy, je zcela normální již od počátků existence lidstva. Měnil se však pohled na přístup společnosti k dětem, které neměly to štěstí narodit se zdravé. Pohled dnešní společnosti je naštěstí většinově v souladu s vnímáním dětí bez rozdílu rasy, náboženství nebo zdravotního postižení. Vnímáme všechny děti takové, jaké jsou, snažíme se jim poskytnout vzdělání odpovídající jejich schopnostem učit se. Pokud dětem se zdravotním postižením při procesu vzdělávání jejich handicap neumožňuje vzdělávat se za stejných podmínek jako dětem bez postižení, snažíme se hledat maximum možných, dnes nově definovaných podpůrných opatření, abychom jim pomohli zprostředkovat vzdělávání, a umožnili jim tak v co možná největší míře začlenění do společnosti.

V rámci současných trendů je snahou, aby děti zůstávaly součástí rodiny a součástí komunity, ve které se narodily, aby jejich spádové školy vytvářely takové podmínky, které jim umožní společné (tzv. inkluzivní) vzdělávání se zdravými vrstevníky. Pokud jde o děti s těžkým zdravotním postižením, je zcela na zvážení zákonných zástupců těchto dětí, zda zvolí pro svoje děti vzdělávání inkluzivní, nebo vzdělávání ve třídě/škole samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením. Pokud se do třídy/školy v tzv. hlavním vzdělávacím proudu nebo do třídy/školy samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením dostane žák s nějakým druhem zdravotního postižení, mělo by se mu dostat takové podpory, aby jeho vzdělávání bylo maximálně efektivní, aby také dopady do sociální oblasti mezi jednotlivými žáky byly podnětné a obohacující. Zkrátka je třeba si uvědomit, že vzdělávání žáků se zdravotním postižením je náročné, ale v době 21. století je běžnou součástí pedagogické praxe na všech druzích i stupních škol.